– Ale co s načatým večerem, že?

Povídají si. Nikdo neví, kdo jsou.

– Konvence zadupávají lidi, kteří chtějí pracovat na Štědrý večer ve svém supermarketu, hluboko do země.

 

A mezitím utíká někdo třetí. Krok mu spoutává blikající řetěz na vánoční strom, v krku má baňku a v nosních dírkách po lajně purpury. Utíká před institucí na velké V. Jenže ona je všude. Brodí se sněhem a těžce dýchá, protože baňka se posunuje trubicí dál dolů. Vyzvrací kapří kosti a zbytky shnilých okurek v obalu z majonézy.

 

– To jo. A taky zabíjí osamělí a opuštěný lidi.

– A vystavují je všeobecné lítosti a vrcholnému soucitu, který je lepkavý a falešný.

– Je to strašně neupřímnej svátek teda.

Druhý se idylicky směje, ale uprostřed smíchu najednou přejde do dusivého kašle.

 

Třetí padá. Padá na zmrzlou zem, protože nemůže utéct. Vé už prolezlo vzduchem. A hlavně je v něm. V důsledku obrovského působení vnějších okolností s ním srostlo.

 

Přestane kašlat a raději si zapálí cigaretu.

– Je to nesvoboda.

– Proč se nechávají tak spoutávat?

– Nevím no. Oni to asi mají rádi. Co by jinýho jako dělali?

Chvíli padá jen popel za okny.

– A kdo jsme my?