Kroky po rozpité ulici. Mokré stromy po stranách chodníků. Déšť se mi rozbíjí o obličej. Nevím, kam odbočit. Kapání. Mlžení. Rez. Telefonní budka. Natřená načerveno s vrzajícími dvířky a tlustým navlhlým telefonním seznamem. Rozdrnčí se telefon. Přejdu ke dveřím. Ze sluchátka se ozve milý hlas.

– Vyřídíme. Zařídíme. Ne, nebudete sama. Jistěže se dostanete. On? Ach, tamten. Ano, dneska dostanete růži.

– Nemohu se zeptat, kdo mluví?

– Můžete. Problémy? Ne, má vás ráda. Nespěte s tím, koho nemilujete.

– Chtěla bych něco namítnout.

– Nemusíte. Vydržte ještě 5 dní, 10 minut a 5 sekund. Bude vás čekat. Kde?      No uvidíte. Nebuďte zvědavá. Vidím, že se vám zavírají oči.

– Jak to můžete vidět?

– Jděte si lehnout. Uvařte si čaj a odpočívejte. Že neumíte? Začněte!

– Už ani nevím, co říct.

– Asi jste chtěla říci hezký den. Nashle. A narovnejte se konečně, už vás musí bolet záda. A zašijte si díru na kabátu. Je strašná.