Zakopla jsem po pár letech. Po pár letech probdělých nocí. Když jsem s bledou tváří a kruhama od očí až po koutky úst procházela ranními ulicemi. Zase mlha. Každé ráno v 6:36 je mlha. Z kávy stoupá pára a teplo z hrnku sžíhá ochablé prsty. Nesnídala jsem.

Quo vadis, vole?

A potom jen tupý náraz na tvrdé dlaždice. Někdo se zvedne z postele. Transfúzi. Cítím jejich pohledy. A jehlu v žíle. Po zápěstí stéká káva. A když vstávám ze země, mám krev na prstech.

Quo vadis, vole…?