nezvladatelné a opakující se tlaky prostředí
se projevují pocitem sraženiny v hlavě
a častým krvácením z nosu na bílé umyvadlo,
které nikoho nezajímá
každý den přibude vrstva špíny na sporáku
slova zní jako suchá tráva
vždycky jsem čekala něco hlubšího
ale když budu chvíli ticho
zapadnu sněhem uprostřed města
po skotské whisky si dali espresso
on dlouze mluví a má tvář zčervenalou od alkoholu
když na chvíli zmlkne, dívá se na ikony na obrazovce mobilu
ona dusí asi neexistující slova v hrnku s kávou
občas nejistě kývne, jako kdyby se ptala, jestli vůbec může
potom zkosí pohled na kolena
je shrbená
když oba odchází, zůstává za nimi těžká a upěchovaná vůně
a já nechám špinavé nádobí na stole
poběžím do zpocení v rozepnutém kabátu
vejdu do kina a uprostřed filmu pustím vysavač
Potkan se drží na krýglu.
Napiju se až pak.
– Vyjmenujte všechny konsonanty a vokály. Jinak se s váma nebudu bavit.
– Ale já se do tebe úplně zabouch.
– Z fonetického a morfologického hlediska to nepůjde.
Sprchovat se lze na záchodě, ale jsou tam díry v papíru ve dveřích.
– Ani z toho stylistického.
– Ale já jsem nějakej Pýtrs.
– Zapomeňte na kongruenci. Jsme spojeni pouze adjunkcí.
Napiju se už teď.
– A ostatně jste jen partikule. Naprosto zbytečný.
jeho a moje stopy zůstaly navždy v novém asfaltu
překřížené na dvou a více místech
napršelo do prohlubní po dvojitých podpatcích
a usadil se v nich štěrk
ale mě stále bolí prst,
který jsme ti dávno skřípli do dveří
díra mezi šálou a kabátem nejde zakrýt
a je mi už dlouho zima na krk
prý nic nevíš
ale já jsem si jistá,
že jsi musela jít po tom zaschlém asfaltu s přivřenýma očima
lžička od hrnku na kávu se mi ráno zasekla horizontálně v krku
včera v noci jedli jabko a pár kousků mi stříkli na tvář
pálí to a já nevím, co dělat
přeju si vše unést, ale znám se
chci na kuchyňském stole
poskládat vykřičníky do hranice
a mezery mezi nimi vycpat včerejším večerem
a ostrými okenními tabulkami z minulosti
chtěla bych stát celou noc před knihkupectvím
se zmrzlým čelem čekat na Hrabala
položit už tak dlouho zrychlený dech
do rovných a chladných zábradlí
chtěla bych antikvariát v omšelé ulici
lepit si prach z knih na prsty
a dýchat klidně a pravidelně
ach, co se děje?
ptá se pán pod zapršeným oknem
málo kouříte
častěji mlčíte
nechodíte ven
přemýšlím
a cítím, jak se něco neurčitě ostrého vkrádá do dveří
pokládá se na stůl
a dívá se na mě
a já musím stále víckrát denně říkat ne
jednou bych měla pocit, že všechno není tak složitý
půjdem
někde na vnější parapet položím netknuté cigarety a plné sklenice
jen ani slovo
tvé špičky a nehty budou mířit ode mě
budu sedět na podlaze v kabátě
dívat se
ale neotočím se na tebe
a ty budeš dlouho hrát na klavír
to bude úplně všechno
Ráno je jako ztuhlý dehet. Nehybné a ještě otlačené. Držíš se dál od okna, protože budova je moc vysoká. A bude zkouška na první pokus? Šestnáctiletý kluk stojí před obchodem se zbraněmi kvůli nějaké krávě. Nadsazeně by ses ušklíbla a prohlásila takovou scénu za lež, kdyby ti nezůstala navždy vypálená pod košilí. Zůstaly pokleslé koutky a značná nedůvěra, když pravda odtéká kanalizací nebo se valí přívalovou vlnou a teče po ulici. Snažíš se snídat na ztvrdlý žaludek. Sáček od čaje se koupe v horké vodě a při tom ztrácí krev. A mezi kabáty ve skříni prolétají okřídlená PROČ. Obouváš si boty, ale do špiček jsou nacpané noviny s tisíckrát se opakujícími otázkami, které dřív křižovaly nebe jako papírové vlaštovky. Proč být? Kam víří svět? A kam ty?
uslyšela jsem šumění moře v kelímku od kávy,
když jsem ho nakláněla k sobě a pěna stékala po stěnách
chtěla bych odjet
dlouho jet vlakem
vyklánět se z okna a lapat po dechu
chtěla bych vyjít do luk
na dlouho
vystoupit někde daleko na odlehlém nádraží do jarního večera
a sledovat mizející světla vlaku
dýchat les a nesměle čistý vzduch hor
chtěla bych odjet starým vlakem daleko na neurčito