Odešed a Přišedší byli z jiných úrovní slov a jiného pohlaví. Opatrně našlapovali kolem sebe od té doby, co se poznali. Ona přímo, ale stydlivě k němu. On směrem lehce od ní. Začal stavět morfematické švy. A ona ho v duchu táhla za ruku ke slovotvornému základu, který vzbuzuje zvláštní a tajemné chvění. A nikdo ještě nenašel jeho skutečný význam a důvod jeho existence. Ona ho taky nechápe, i když ho cítí v levé straně své hrudi. Má neklidný spánek a nahmatá v něm grafické znázornění syntaktického rozboru vět. Dotýká se poměrů mezi hlavními větami, zrychleně dýchá a chvěje se po celém těle. Odešed a Přišedší jsou však z jiných úrovní slov. A nikdo neví, zda mohou být úrovně slov průchozí.
Vánoce
Vítr rozechvívá plameny svíček osvětlujících horskou mýtinu. Stromy vážně hledí, seskupeny do kruhu. Šeptají s klidnými a pokojnými výrazy ve tvářích. „Ještě jednu baňku,“ vydechne malý smrček a doklopýtá k muži.
K muži s rozevlátými vlasy, zmodralým obličejem a zabláceným kabátem celým propíchaným háčky. Smrček pověsí baňku na poslední nezaplněný háček a blaženě se usměje.
Svážu ti zápěstí šálou a přivážu tě k zábradlí. Nehol se, prosím. Polyká kávu a škrtá sirkou. Prsty běhají po strunách nenaladěné kytary. V bouřce zhasíná cigareta. Tikají hodinky na řetízku. Pod krempou černého klobouku píše na bílý papír s vodotiskem. Maluje s rukama od barvy a její doteky jsou otisknuty na jeho bílé košili. Miluji vás. Ztratila se v nekonečné řadě čísel. Odfouknu řasu a namažu krajíc medem. Nejdřív máslem. Chyba. Zase. Pořád je něco špatně. Až budu malý, vezmu si Alenku za ženu, slibuje Malý princ. Tak ať. Jaká růže je ta správná? Bez trnů, nebo s trny? Poletím jako pták ohlušený výstřely děl. Už mlč, řekne a nepochopení tě srazí na kolena. Sbíráš své slzy do konve a zaléváš jimi stromy, jejichž listy se barví dočerna. Když vyjdu ráno z domu, budou pršet papíry. Nevěříš? Posbírám je a nalepím na stěnu, ať mám na co psát. A pak se do ulic vekrade tma a pohltí pouliční lampy. Sfouknu petrolejku a zavřu oči nad svým životem.