Ráno je jako ztuhlý dehet. Nehybné a ještě otlačené. Držíš se dál od okna, protože budova je moc vysoká. A bude zkouška na první pokus? Šestnáctiletý kluk stojí před obchodem se zbraněmi kvůli nějaké krávě. Nadsazeně by ses ušklíbla a prohlásila takovou scénu za lež, kdyby ti nezůstala navždy vypálená pod košilí. Zůstaly pokleslé koutky a značná nedůvěra, když pravda odtéká kanalizací nebo se valí přívalovou vlnou a teče po ulici. Snažíš se snídat na ztvrdlý žaludek. Sáček od čaje se koupe v horké vodě a při tom ztrácí krev. A mezi kabáty ve skříni prolétají okřídlená PROČ. Obouváš si boty, ale do špiček jsou nacpané noviny s tisíckrát se opakujícími otázkami, které dřív křižovaly nebe jako papírové vlaštovky. Proč být? Kam víří svět? A kam ty?
Ven
uslyšela jsem šumění moře v kelímku od kávy,
když jsem ho nakláněla k sobě a pěna stékala po stěnách
chtěla bych odjet
dlouho jet vlakem
vyklánět se z okna a lapat po dechu
chtěla bych vyjít do luk
na dlouho
vystoupit někde daleko na odlehlém nádraží do jarního večera
a sledovat mizející světla vlaku
dýchat les a nesměle čistý vzduch hor
chtěla bych odjet starým vlakem daleko na neurčito
kamera
celek
pokoj
polocelek
postel
detail
tvůj obličej
trocha vypařeného alkoholu
zbytek by se v nás dal zapálit
a v rádiu mezi zprávama v jednu říkají
stejně lhostejně jako to ostatní,
že bych už možná mohla přestat
po dopravním zpravodajství ale
totožným hlasem prohodí,
že stejně neví
na nebi je málo hvězd
někdo rozšlapal víčka od piv do kovových placek
a já cítím, že smutek málo řeže
že už neřeže
jedno umouněné zívnutí do prázdna
vosy se potácí v bílé lepivé hmotě
a ve sklenici s vodou po sobě zuřivě šlapou,
aby zůstaly nad hladinou
stojím s Biolitem v ruce a po nose mi kapou slzy
V kavárně
dvě mladší ženy snědly sáčky od čaje a na podšálcích zůstala jen voda
odešly s úsměvem
číšnice má dva fleky od červeného vína na květinovém vzoru košile hned pod srdcem
ještěže máme červené ubrousky
nosí horkou čokoládu, má jí plno kolem pusy a z hrnků je tolikrát upito
asi nikdy v životě jsem si neobjednala malé pivo
jenom čistou pramenitou vodu, prosím
tu je, prosím
ve sklenicích se třpytí pravidelně řezané plošky čirého skla
a na dně se lesknou jejich rozdrcené zbytky
paní pije čaj, co měl chutnat sladce
drží ho v obou rukách a trochu se jí kouří na tváře
někdo nepřišel a ona usrkává hořký čaj
celé je to trapné a mně se z toho chce brečet
Možná se už nesetkáme. Ztratím se ti v husté chumelenici. Zůstaneš stát zcela oslepený vločkami. A už mě nikdy nenajdeš. Odveze tě trolejbus, který náhle odbočí na chodník. Projede městem a porazí pouliční lampu. S dvěma vztyčenými tykadly k nebi zmizí v dáli. Za velkého jiskření se dotkne drátů elektrického napětí a nabere rychlost. Pomůžu ti sbalit kufr. Vezmi si všechno. Na dno neupřímný polibek, pár vynucených obětí a vzpomínek zabalených do pláště jedné zimy. Vezmi si všechny sny. Sny o tom, co se nemělo stát. Vezmi si i svou vůni. A navrch kufru všechny naše rozhovory. Do kapes si nastrkej všechnu svoji zášť a lhostejnost. A už odjeď. Odjeď, prosím.
Zakopla jsem po pár letech. Po pár letech probdělých nocí. Když jsem s bledou tváří a kruhama od očí až po koutky úst procházela ranními ulicemi. Zase mlha. Každé ráno v 6:36 je mlha. Z kávy stoupá pára a teplo z hrnku sžíhá ochablé prsty. Nesnídala jsem.
Quo vadis, vole?
A potom jen tupý náraz na tvrdé dlaždice. Někdo se zvedne z postele. Transfúzi. Cítím jejich pohledy. A jehlu v žíle. Po zápěstí stéká káva. A když vstávám ze země, mám krev na prstech.
Quo vadis, vole…?
Kroky po rozpité ulici. Mokré stromy po stranách chodníků. Déšť se mi rozbíjí o obličej. Nevím, kam odbočit. Kapání. Mlžení. Rez. Telefonní budka. Natřená načerveno s vrzajícími dvířky a tlustým navlhlým telefonním seznamem. Rozdrnčí se telefon. Přejdu ke dveřím. Ze sluchátka se ozve milý hlas.
– Vyřídíme. Zařídíme. Ne, nebudete sama. Jistěže se dostanete. On? Ach, tamten. Ano, dneska dostanete růži.
– Nemohu se zeptat, kdo mluví?
– Můžete. Problémy? Ne, má vás ráda. Nespěte s tím, koho nemilujete.
– Chtěla bych něco namítnout.
– Nemusíte. Vydržte ještě 5 dní, 10 minut a 5 sekund. Bude vás čekat. Kde? No uvidíte. Nebuďte zvědavá. Vidím, že se vám zavírají oči.
– Jak to můžete vidět?
– Jděte si lehnout. Uvařte si čaj a odpočívejte. Že neumíte? Začněte!
– Už ani nevím, co říct.
– Asi jste chtěla říci hezký den. Nashle. A narovnejte se konečně, už vás musí bolet záda. A zašijte si díru na kabátu. Je strašná.
– Ale co s načatým večerem, že?
Povídají si. Nikdo neví, kdo jsou.
– Konvence zadupávají lidi, kteří chtějí pracovat na Štědrý večer ve svém supermarketu, hluboko do země.
A mezitím utíká někdo třetí. Krok mu spoutává blikající řetěz na vánoční strom, v krku má baňku a v nosních dírkách po lajně purpury. Utíká před institucí na velké V. Jenže ona je všude. Brodí se sněhem a těžce dýchá, protože baňka se posunuje trubicí dál dolů. Vyzvrací kapří kosti a zbytky shnilých okurek v obalu z majonézy.
– To jo. A taky zabíjí osamělí a opuštěný lidi.
– A vystavují je všeobecné lítosti a vrcholnému soucitu, který je lepkavý a falešný.
– Je to strašně neupřímnej svátek teda.
Druhý se idylicky směje, ale uprostřed smíchu najednou přejde do dusivého kašle.
Třetí padá. Padá na zmrzlou zem, protože nemůže utéct. Vé už prolezlo vzduchem. A hlavně je v něm. V důsledku obrovského působení vnějších okolností s ním srostlo.
Přestane kašlat a raději si zapálí cigaretu.
– Je to nesvoboda.
– Proč se nechávají tak spoutávat?
– Nevím no. Oni to asi mají rádi. Co by jinýho jako dělali?
Chvíli padá jen popel za okny.
– A kdo jsme my?
Úvodní jazykový seminář
Odešed a Přišedší byli z jiných úrovní slov a jiného pohlaví. Opatrně našlapovali kolem sebe od té doby, co se poznali. Ona přímo, ale stydlivě k němu. On směrem lehce od ní. Začal stavět morfematické švy. A ona ho v duchu táhla za ruku ke slovotvornému základu, který vzbuzuje zvláštní a tajemné chvění. A nikdo ještě nenašel jeho skutečný význam a důvod jeho existence. Ona ho taky nechápe, i když ho cítí v levé straně své hrudi. Má neklidný spánek a nahmatá v něm grafické znázornění syntaktického rozboru vět. Dotýká se poměrů mezi hlavními větami, zrychleně dýchá a chvěje se po celém těle. Odešed a Přišedší jsou však z jiných úrovní slov. A nikdo neví, zda mohou být úrovně slov průchozí.