ŘEZ

v poslední době si zakládám

na sledování svého bledého obličeje

vejdu zpocená na krku

s nepříjemnýma rukama

všimne si jen barman

proč tu zase nejsi

opačné strany železnice Praha–Brno

a strach z neodůvodnitelného nápisu

VSTUP DO KOLEJIŠTĚ ZAKÁZÁN

zatahuješ mě do suché oranice

hlína se práší

za ohrnuté nohavice

raději řezavou trávu

a kotníky pošlehané nezájmem

nevím, jaký odstín NE

mám příště použít

už neteče krev po jahodnících

uteklas docela snadno

na dvanáctinu roku

bosá

tvrdnou ti paty

říkáš, že se jdeš koupat

ale pak ležíš v lese

piješ pivo

a myslíš na městské chlapy

 

---

jdeme kolem libeňských obrubníků od mých spálenišť

každý stisk cizí teplé ruky mi bere část vědomí

noc je tupě jednoduchá a tvrdě uklidňující

a já začínám doufat,

že až si rozepnu košili

nebudu znát už ani svoje jméno

baví ji zavírat oči na parapetu nad ulicí

jemná závrať nad lidmi, se kterými možná seděla ve vlaku

a dotkla se jich omylem kolenem

pije vlastní roztržité výdechy do plechovky

a každý den přešlápne do cizí turistické fotky

poslouchám a koušu do mátového čaje

na Týnské prší do prodlužovačky

jsme patnáct desek stolů od sebe

ale vypadáš spokojeně

a já celou dobu přemýšlím,

jak moc je vidět cukání mezi víčkem a obočím

konverzace teče jako hustá barva

co ti můžu ještě dát s sebou?

nic nechceš

když není co říct, pohladí se pes

dojídám oběd

za okny strmí řadové domky

nikdo o mně nic neví

napíšu něco na sklápěcím stole ve vlaku

když se mi šála a čepice pohybují na skle na zavazadla nade mnou

jak jsem se na deset minut cítila bezpečně

jak tě křečovitě držím za prsty

protože jinak už to nejde

a  jak se za okny tramvají nad Vltavou,

jejichž řidiči mají či nemají rádi rozplesklou vodu na předních sklech,

nemůžu přestat usmívat

 

ráno jsem se přistihla při krátké středně intenzivní spokojenosti

a cukla jsem

vím, že je pravda, cos včera řekla, než jsem ti dala pusu na tvář

bojím se už všeho

 

kvádrová auta kopírují linku silnice,

co přeťala a vyhloubila krajinu

jedou za úvaly a nejdou jim vidět kola

je mlha a šedé dráty vedoucí šikmo

trnou usazené do oranice

jak se jednou dotkneš šmirglu

už nikdy nebudeš mít hladké konečky prstů

ptáš se pořád dokola

ale je to jako opakovaně rozštípávat jedno dřevo

i malá tříska se ti vždycky dostane pod kalhoty

jdeš a strhává tě to od prostředka

a on ucukává a bojí se drsných ploch

a ostatní tě nikdy nedrží doopravdy

jak se jednou dotkneš šmirglu

už nikdy nebudeš mít hladké konečky prstů